K zamyšlení.....

Sama jsem byla přítomná umírání několikrát - jak u mých nejbližších (rodičů), tak i u dvou vzdálenějších příbuzných a pak také u několika "cizích" lidí v nemocnici, kde sloužím jako nemocniční kaplan(ka). Pokaždé to bylo jiné - někdy pokojné a téměř bezbolestné, jindy s velkým duchovním i fyzickým bojem. Naprostá většina nemocných si přeje zemřít doma, to vyplývá i z oficiálních průzkumů. Dle mé zkušenosti je nejdůležitější k tomu, aby se umírající necítili opuštěni, aby byli obklopeni lidmi, kteří je mají rádi a dokáží jim to dát najevo. Bohužel si stále ještě hodně lidí myslí, že člověk který nekomunikuje, nevnímá, ale to je nesmysl. Přibývá také možností domácí hospicové péče a to je moc dobře. I naše Charita usiluje o zřízení této služby, snad se to s Boží pomocí brzy podaří.

Díky vám, Marto, za svědectví i vaši nelehkou službu.